Rumunsko 2001
Letos opět přišlo na řadu přesvědčování. Děsivé pověsti o Rumunsku Jarka vnímala spíše, než mé argumenty o pohostinnosti jižních národů. Nakonec jsme s třídenním zpožděním, způsobeným stavbou mého nového stroje, přece jen vyrazili: z Přimdy přes Rakousko a cyklisticky méně zajímavé Maďarsko do jižního Banátu, kde jsme hodlali navštívit některou z českých vesnic.
Hned druhý den po překročení rumunských hranic mě moje drahá polovička začala přesvědčovat o urychleném návratu do civilizovaných krajin. Ještě, že jsem neustoupil. Pověsti o strašlivých loupeživých potomcích hraběte Vlada Tepeše, zvaného Nabodávač alias Drákula, se naštěstí ukázaly jako zcela liché a se smečkami zdivočelých psů jsme se dokázali také jakž takž vyrovnat.
Po několikerém vyptávání jsme do největší české vsi Gárníku přijeli čtvrtý den našeho pobytu v této překrásné zemi, když nás před tím zdržel defekt zadního kola mého oře a my museli přenocovat uprostřed nekonečných dubových hvozdů plných divé zvěře a ještě podivnějších neznámých zvuků. Do vsi jsme dorazili krátce po poledni, celí žízniví a zaprášení, a hned první osoby, kterou jsme potkali, jsme se ptali po hospodě. Asi osmiletá dívčina nám odpověděla krásnou, jadrnou češtinou: "To pojedete pořád dólu, my tam říkáme u svatýho Jána, tam zahnete doprava a tam je hospoda".
Tábor jsme tedy rozložili u místní nálevny a celé odpoledne strávili v příjemné společnosti lidí procházejících kolem nás. Zazpívali jsme si s harmonikou dědy Švajnera a večer si zatančili na dožínkovém bále.
Cesta údolím Dunaje už tak veselá nebyla - Dunaj je v důsledku války v Jugolávii mrtvá řeka - kontroly vojenských hlídek, žádná lodní doprava, zákaz koupání, chátrající nedostavěné rekreační objekty a navíc nedostatek pracovních příležitostí. Docela rádi jsme proto po asi 80 km odbočili směrem do hor. Kopců jsme letos užili dost a dost.
S plným nákladem jsme v sedle našich bicyklů přejeli průsmyk Urdele ve výšce 2141 m n.m., do kterého vede jen kamenitá cesta plná děr a kterou občas v zimě smete lavina. Už po lepší silnici, zato za poněkud silnějšího provozu, jsme projeli horským tunelem před Lacul Balea (2030 m n.m.) ve Fagaraši, dále průsmyky Rotunda (1260 m n.m., opět po kamení) a Prislop (1490 m n.m.) v pohoří Rodna a mnohé, mnohé další.
Přestože naše jazykové znalosti rumunštiny byly velmi chabé, byla naše snaha po poznání života lidí v Rumunsku více než dostatečně naplněna.
Byli jsem například pozváni na piknik rozvětvené rumunské rodiny ve Fagaraši (Jarka se tam u ohně naučila tančit rumunské kolečko). Po té, co jsme na Fagraši příšerně promokli a navíc Jarka po chvilkové nepozornosti slétla z kola rovnou na hlavu, naštěstí chráněnou přilbou (přilba nevydržela, hlava ano), jsme jednou jedinkrát (a naposled) zkusili nocleh ve vesnickém "hotelu".
V pohoří Rodna jsme nocovali v těsném sousedství cikánské party sběračů hub, kteří nás pozvali ke stolu, byť nám mohli nabídnout jen polštářek na sezení. Zajímavých setkání bylo opravdu mnoho: k těm nejpoutavějším, kromě výše uvedených, patří i setkání s Lotharem Schnugenakem, německým etnologem rumunského původu a jeho přítelem, kameramanem, kteří nám doporučili cestu mnoha opravdu poutavými oblastmi Transylvánie a Maramureše, či s angličankou Lucy, která se po měsíčním vyučování angličtiny vydala sama, s pronajatým koníkem a dvoukolákem, poznávat krásy Rumunska.
My jsme se také něco naučili: nejen rumunsky pozdravit, ale i si říct o vodu a slušně poděkovat, už víme jak se zbavit psů pronásledujících ubohé cyklisty (stačí zastavit). Za náramně důležité považuji, že se nám potvrdilo to, co jsme sice už dávno věděli, ale dostatečně si to neuvědomovali - to, že nemáme všichni stejnou šanci získat třeba lepší vzdělání, ne každý si může na zimu koupit boty a teplé oblečení, které nutně potřebuje, nebo se třeba jen dosyta najíst. Takže nejen pro krásnou přírodu. ale i pro toto poznání, a pro pohostinnost tamních obyvatel, stála naše cesta z Přimdy do Košic přes Rumunsko, dlouhá 2800 km, za to.